Žula, mramor a travertin vypadají na první pohled jako nerozbitné materiály. Jenže každý z nich má jinou strukturu, jinou tvrdost a jinou odolnost vůči chemii, kterou běžně používáme doma. Zatímco žula je tvrdá a poměrně odolná, mramor a travertin patří mezi takzvané kalcitové kameny, které reagují na kyseliny daleko citlivěji. Právě proto se vyplatí vědět, co která látka s kamenem udělá, než na něj stříkneme první dostupný prostředek.

Největší problém představují kyselé čisticí prostředky. Ocet, citronová šťáva, odvápňovače nebo prostředky na vodní kámen rozpouštějí uhličitan vápenatý, ze kterého se mramor a travertin z velké části skládají. Výsledkem není jen ztráta lesku, ale často i trvalá matná stopa, kterou už nelze jen tak přeleštit. Pokud vás zajímá, proč k tomu dochází a jak se tomu vyhnout, přečtěte si praktické rady o tom, jak mramor a kyselina spolu nevycházejí, a budete mít jasno v tom, které prostředky raději odnést do jiné místnosti.

Žula je na tom výrazně lépe. Díky vysokému obsahu křemene a živců odolává slabým kyselinám i běžným saponátům, takže kuchyňská deska ze žuly zvládne téměř každodenní úklid bez újmy. Ani ona ale není nezničitelná. Silné kyseliny, abrazivní prášky nebo čištění párou mohou postupně narušit leštěný povrch a vytvořit mikroskopické škrábance, ve kterých se pak drží nečistoty. U travertinu je situace ještě složitější, protože jeho povrch je porézní a kyselina se do něj dostane rychleji a hlouběji.

Praktické pravidlo je jednoduché. Na mramor a travertin používejte pouze neutrální prostředky s pH kolem sedmi, ideálně ty, které jsou přímo určené pro přírodní kámen. Na žulu můžete sáhnout po jemnějších univerzálních čističích, ale vždy bez abraziv a bez silných kyselin. Po každém úklidu povrch osušte měkkou utěrkou, protože stojatá voda dokáže napáchat stejnou škodu jako agresivní chemie. Kámen vám to vrátí tím, že si zachová svůj vzhled i po mnoha letech používání.